Díky Kačenovi!

… co jsme se učili ve Škole Malého stromu.

Napřed informace. Po třech letech se loučíme se Školou Malého stromu v režii Jana Kačeny. Už za chvíli jsme měli začít zkoušet novou inscenaci, Geronima, v jeho režii – a nezačneme. Honza Kačena leží v nemocnici ve vážném stavu
a nikdo neví, jestli ještě kdy bude něco režírovat. Pozvání na jeho místo na poslední chvíli přijal Matěj T. Růžička, režisér, někdejší šéf legendární brněnské “Sedmapůlky” – a místo indiána Geronima nás čeká Kulhavý šermíř; romantický malíř Jaroslav Čermák. Namísto boje za svobodu národa – indiánů – boj za svobodu člověka – jednotlivce, za svobodu jeho snů i každodenního života…

…jenže divadlo nejsou jen informace. Takže popořadě, Kulhavého šermíře i jeho režiséra představím příště, protože nejde psát o všem naráz.

Honza Kačena přišel do Polárky na podzim 2016. Do divadla, ve kterém jsme chtěli za jedny prázdniny změnit snad úplně všechno. Repertoár, kulisy, barvu stěn, přítomnost potkanů, regály na hudební nástroje a snad i vzduch –
a možná jsme se ještě klepali zimou z usilovného větrání. Přišel do místnosti, která byla ještě před pár týdny zaházená harampádím a teď se jí najednou začalo říkat Malá scéna. Parkety, černé stěny a pět fungujících světel.

Ve čtvrtek před sobotní premiérou jsem se šel podívat na zkoušku. Bylo to dechberoucí – ale nebylo v silách mé fantazie si představit, jak z toho má za dva dny vzniknout divadelní představení. Těm pěti statečným, kteří už šestý týden trpěli všechny Kačenovy eskapády, jsem ten den napsal vzkaz – přišlo mi nějak neadekvátní na ně mluvit a vstupovat do jejich světa. Oni vzkaz nenašli a vypadl na mě zpod dveří až o pár měsíců později. Byla v něm prosba ať ještě ty dva dny vydrží. A že jim závidím, jakkoliv to může znít absurdně. Asi tu neskutečnou svobodu, která
z toho ještě ne-divadelního patvaru dýchala.

V sobotu se z toho představení kupodivu stalo. Nevím jak a podle mě to neví ani Kačena, neměl nikdy potřebu svoje postupy analyzovat. Každopádně ti čtyři herci a jeden technik měli ze svaté trpělivosti s režisérem nad hlavou svatozáře. Byl to zvláštní surreálný zážitek. Skrz útržky Carterova textu se prodírala mnohem starší a hlubší témata, všechno to najednou bylo děsivě i nádherně blízko – vzdálenosti, které se v divadelním sále měří na řady, se tady na Malé scéně daly počítat na parketách.

Co se v tu chvíli honilo hlavou dětským divákům, vůbec netuším a asi ani nechci. Důležitější mi přišla ta neurčitá, ale později mnohokrát potvrzená doměnka, že vědí svoje. Vědí nejspíš víc než my. Že to je jejich představení, že si ho každý z nich odnese v sobě a každý si ho odnese trochu jinak, protože se smíchá s jeho vlastním životem
a zkušeností.

Kačenova Škola Malého stromu je nejspíš v jistém smyslu extrém. Hraniční forma divadla pro děti. Tak jako Honza Kačena je extrém, hraniční forma člověka a režiséra.. Ale současná Polárka se ve Škole Malého stromu učila a nikdo jí to neodpáře. Všechny další inscenace, které jsme na Malé scéně dělali, ten vliv nezapřou. Kačena vymyslel, jak se
v tom nově vyčištěném prostoru bude dělat divadlo. Ne, že by nešlo dělat jinak. Ale i to už bude vždycky “jinak než Kačák”.

Takže co jsme se učili ve Škole Malého stromu? Já jsem se učil že divadlo pro děti tu není od toho, aby je vychovávalo, aby jim předávalo “moudrost” nás dospělých. Že tu není ani proto, aby jim dávalo iluzi jednoduchého a kontrolovaného světa, ve kterém nějakým zázrakem chybí všechny ty věci, o kterých se s dětmi neradi bavíme. Ba dokonce že tu není ani od toho, aby nám pak děti ve vyučování spořádaně převyprávěly jeho příběh, sepsaly osnovu
a řekly jméno své oblíbené postavy.

Učil jsem se a učím, že divadlo pro děti sice nebude stejné jako to “dospělé”, ale jeho účel stejný bude. Pomáhá nám prožít si úlevný smích i úzkostný strach, vnímat tu změť emocí, přicházející z jeviště a promíchávat ji se svým životem, zkušeností i sny, nechat se tím unést, vláčet a klidně trhat na kusy – a potom bezpečně vyjít ven a dát si lízátko v divadelním baru. Říkal už Aristoteles. Kdyby nic jinýho, tak za tohle díky. Díky Kačenovi!

Honza Cimr

PS.: “Díky Kačenovi!” už patří ke Kulhavému šermíři. Je to věnování té budoucí inscenace, první věc, na které jsme se
s Matějem Růžičkou dohodli.