Filipína Cimrová

Jsem dcera, sestra, žena, matka.

A pořád jsem to já. Nevycházím z údivu.

Cítím se vlastně pořád trochu na patnáct a zároveň na padesát. Měla bych být serióznější, ale pořád ještě si zpívám na ulici nahlas a když vyprávím historku, zapomínám, že jsem na přechodu.

Ale je to dobrý, moje dcera mě naučila, že když se potřebuju přestat smát, stačí se pořádně kousnout do prstu.